Alarmující stav současnosti, v níž se neustále vzdalujeme přírodě, nesmyslně si počínáme ve vztahu k jejím darům a obracíme ji ve vlastní chvilkový prospěch, popisuje ve své knize Až na dno blahobytu sociolog Jan Keller. Připomíná, že zdrojem ekologické krize je hlavně společnost, která nepřestává ničit přírodu a nedokáže pochopit důkazy o ohrožení přírodní rovnováhy a  nesmyslnosti svého počínání. Blahobyt jako hnací prvek tržní ekonomiky dovedl i současné stavby ke složitým technologiím náročným na spotřebu energií. Další generace ohrožujeme budovami vysávajícími neobnovitelné zdroje energií a stavebními materiály, jichž se naši potomci tak snadno nezbaví.

Začteme-li se do knih a článků o možných východiscích ze začarovaného kruhu naší spotřeby a úpadku, nevyhneme se pojmu trvale udržitelný rozvoj. Je to takový způsob rozvoje a uspokojování potřeb současnosti, který neomezí možnosti rozvoje těch, co přijdou po nás. Kromě domů s co nejnižší spotřebou energie, k jejichž stavbě se využijí místní zdroje (materiál i práce) s minimálními nároky na dopravu, je cestou i návrat k tradičním přírodním stavebním materiálům. Právě ty jsou díky původu, energetické nenáročnosti stavění, zdravému vnitřnímu klimatu a bezodpadovým technologiím přátelské vůči přírodě i člověku, vůči současnosti i budoucnosti. Jaksi jsme zanevřeli na domečky z nepálené hlíny či tradiční hliněné omítky a příliš jsme se nezamýšleli nad tím, co je důvodem poškození starých hliněných staveb – zda jsou to  podmínky měnící se v  průběhu desetiletí jejich existence, nebo neodborné zásahy jejich majitelů. Přitom zdivo z nepálených cihel má dobré akumulační i zvukověizolační vlastnosti, je dostatečně pevné a svým působením zdraví prospěšné – hliněné stěny, podlahy a stropy dýchají, to znamená, že přirozeně propouštějí do vnějšího prostředí nadbytečnou vlhkost, která v interiéru vzniká například při vaření či sprchování.

Při pátrání po odbornících a nadšencích stavění z nepálené hlíny v našich zeměpisných šířkách jsme se setkali s mladou architektkou Zuzanou Kierulfovou ze sdružení ArTUR – Architektura pro trvale udržitelný rozvoj.

Dnes máme tolik možností při výběru stavebních materiálů. Proč právě nepálená hlína?  
Nabíjená hlína, nepálené cihly a hliněné omítky jsou cestou za zdravým bydlením a příjemným klimatem v domě. Když si v těchto horkých letních dnech vzpomeneme na starý hliněný dům našich prarodičů, určitě se nám vybaví, že v něm bylo v létě příjemně a vlhko, ne jako v současných domech, kde v létě potřebujeme klimatizaci, abychom se cítili lépe. Důvodem dobrého klimatu ve starých domech byla masa hlíny či nepálené cihly. Hlína má totiž mnoho dobrých vlastností, které si začínáme znovu uvědomovat poté, co jsme na tento zázračný materiál úplně zapomněli. Zajímavé na hlíně je, že se vždy po přidání vody stane tvárnou, dá se modelovat. Odpařováním vody tvrdne skoro „na beton“. Tuto vlastnost způsobují mikroskopické destičky jílu, které se při vysychání spojí elektrostatickou energií, a přidáním vody vazby zase povolí. Díky této schopnosti jílu můžeme hlínu donekonečna používat a při recyklaci nedochází k degradaci. Protože hlína schne pomalu a zároveň je soudržná, nabízí možnost tvarování, modelování a strukturování. Jiné materiály jsou pro ruce agresivní, ale hlína je neškodná, ba dokonce může být příjemná pro ty, kteří s ní pracují. Ruce i nářadí od hlíny se dají vždy snadno umýt vodou.

Ručně a nožně se chystá hlína na stavbu domu.		Ruční výroba nepálených cihel s přidáním přírodních vláknin (kousky slámy nebo konopného vlákna). Výroba nepálených cihel je nenáročná na primární energie a hlína je materiál, který se beze zbytku a snadno recykluje.

Jak je to s klimatem v domě z nepálené hlíny?
Důležitou vlastností hlíny je hygroskopičnost. Znamená to, že hlína dokáže přijmout velké množství vzdušné vlhkosti, například z interiéru, a potom, když je vzduch suchý, uvolnit ji zpět do prostoru. Tento jev můžeme využít hlavně v koupelně a kuchyni, prospěšný ale je v celém domě. Zapomnělo se i na to, že hlína je dobrým konzervátorem dřeva a dobře se snáší se všemi přírodními materiály. K renesanci nepálené hlíny přispěla skutečnost, že všechny tyto její vlastnosti vytvářejí příjemnou vnitřní pohodu. Navíc je hlína zajímavý a charakteristický materiál. Dnes opět oceňujeme její přirozenou estetiku a pocity, kterými nás v interiéru oslovuje. V tomto se dá přirovnat snad jen k emocím, pro něž je stále oblíbené dřevo. 

Jakými způsoby lze hlínu použít při stavbě domu? 
Stěny je možné zhotovit buď z nepálených cihel, nebo nabíjením hlíny do bednění. Stěna z nabíjené hlíny dokáže zabezpečit několik funkcí současně: slouží jako nosná konstrukce, jako akumulační masa, která může ovlivňovat vlhkostní a teplotní poměry v interiéru a zároveň je jedinečná a pěkná, přiznáme-li její strukturu. Nabíjená hlína je vhodná na obvodové stěny, aby však byly tepelné ztráty co nejmenší, je třeba ji dodatečně zateplit. Takováhle stěna je ideální i jako estetická vnitřní akumulační stěna, případně jako stěna mezi domem a zimní zahradou.

Nepálené cihly mají také velmi dobrou pevnost, potvrzenou zkušenostmi z minulosti, a v současnosti umíme zdivo z nich účinně chránit i před zemní vzlínavou vlhkostí. U nás má stavění z nepálených cihel a válků tradici a dodnes zde stojí množství takových domů. V případě, že nepálené cihly nemají splňovat statickou funkci, ale pouze akumulační a mají regulovat vlhkost, není problém vyrobit si je i svépomocí.

Zmiňovala jste i hliněné omítky. 
Hliněná omítka je velmi vhodná především do interiérů a na vnitřní klima působí stejně příznivě jako ostatní stavební konstrukce z hlíny. Její zpracování je přitom nenáročné. Pro komerční využití ji lze koupit v podobě připravené suché směsi. Směs se smíchá s vodou a nanáší se podobně jako jiné omítky. Dokonce ji lze nanášet i strojově, tedy stříkáním. Vždy se ale najdou lidé, kteří potřebují stavět levněji, a ti si mohou namíchat hliněnou omítku například i z hlíny z vlastní zahrady. Je ji jen třeba smíchat s vodou, pískem a případně i vlákninami, například řezankou ze slámy nebo konopí.

Jemná hliněná omítková směs se může dobarvit přírodními pigmenty, čímž vznikne barevná stěrka. Jinou možností je přemalovat hlínu kazeinovými nebo vápennými barvami. Hlína se na světě vyskytuje v různých barvách – od žluté až po červenou. Působí harmonicky s dalšími přírodními materiály a je krásná i ve své přirozené podobě. Takovou volbu je však nutné zvážit, hlavně je-li hlína tmavá a interiér slabě osvětlen – mohl by působit ponuře.

Když mluvíme o ekologických materiálech, měli bychom zmínit také energetickou spotřebu hliněných domů...
Dnes je téměř nevyhnutelné minimalizovat spotřebu energií při stavbě i během života domu. Při stavění z hlíny jsou nejlepší volbou na obvodové stěny sendvičové konstrukce, u nichž lze dosáhnout potřebných tepelněizolačních schopností. Existuje velké množství kombinací, jak v nich v interiéru využít hlínu, a z vnější strany izolaci na přírodní bázi. Dobrým příkladem fungujícího sendviče je dřevěná sloupková nebo rámová konstrukce. Mezi sloupky se vkládá izolace a vnější povrch tvoří difuzní otevřená omítka nebo odvětraný dřevěný obklad na dřevovláknitých deskách. Stěna se má konstruovat jako difuzně otevřená směrem do exteriéru, přičemž na straně interiéru je pouze parobrzda. Tak vytvoříme konstrukci, která propouští vodní páru zevnitř domu směrem ven, aniž by vlhkost způsobovala problémy v samotné konstrukci. Jako izolace (s tloušťkou od 20 až do 40 cm) se může použít rozvlákněná celulóza nebo slaměné baly. Na interiérovou stranu obvodové stěny se obvykle používá hliněná omítka nanesená na OSB deskách, jejíž podklad tvoří buď latování, nebo rákosová rohož, u izolace ze slámy se hliněná omítka dá aplikovat i přímo na slámu. Alternativou k OSB deskám mohou být nepálené cihly, může se využít i dřevěný interiérový obklad nebo recyklované pálené cihly. Možností je opravdu hodně. Vždy musíme přitom myslet hlavně na to, co nám mají vrstvy v konstrukci zabezpečit a jakého vnitřního klimatu a tepelné ztráty domu chceme dosáhnout.

V našich končinách se ještě stále najdou domy postavené před lety z nepálené hlíny. Jak mají jejich majitelé postupovat při rekonstrukci?
V sousedním Rakousku se už déle zabývají metodikou správné rekonstrukce starých domů a pro zájemce pravidelně organizují vzdělávací exkurze. U nás se mnoho starých domů z nevědomosti a nedostatku informací bourá a nahrazují je novostavby, často s horším vnitřním klimatem. A přitom starý zrekonstruovaný dům může poskytnout velmi příjemné a zdravé bydlení. Kromě zdravotního hlediska je tu i zadostiučinění, že jsme zachovali charakter starého domu, který nám je často blízký, že nenarušíme ráz a malebnost místa, kde dům odedávna stojí. Vždyť v původních zdech bývá zaznamenána historie a nenahraditelná atmosféra. Mnozí si však neumějí ani představit, že starý dům lze velmi dobře zrekonstruovat. Dokonce i vzlínavá vlhkost se dá omezit, a dům se tak nemusí ani podřezávat, ani se nemusejí využívat chemické přípravky. Podmínkou je, že nesmí mít vážně narušenou statiku. Před rekonstrukcí je nutné vždy provést důslednou analýzu a diagnostiku problémů tak, aby je bylo možné správně odstranit, u obnovy starého domu z přírodních materiálů musíme postupovat podle původních zásad a respektovat logiku a přirozenost jednotlivých materiálů. Vyžaduje si to odbornou radu a řemeslníka, který umí pracovat s hlínou a tradičními materiály. Nejhorší je, když nepochopíme, jak starý dům fungoval. Špatným příkladem je situace, kdy při  rekonstrukci hliněného domu necháme zhotovit betonovou podlahu nebo stěny omítneme cementovou omítkou. Takovýmto přístupem dům odsoudíme k zániku, protože se naruší správné vstřebávání a odvětrávání vlhkosti z hliněných konstrukcí. Konstrukce starých domů přitom počítaly s tím, že zemní vlhkost bude moci difundovat všemi možnými povrchy.

Nepálená cihla a jako tepelná izolace rozvlákněná celulóza		Stěna z lehčené hlíny a rákosové izolační rohože
		Příklad stěny z nabíjené hlíny zateplené dřevovláknitou deskou